Ponoř se do své autenticity, buď svá a originální.
Náš nejspolehlivější zdroj kreativní inspirace pochází zevnitř nás.
Když se tedy fotograf stane subjektem i tvůrcem, nastane náročnější introspektivní forma vyjádření. Autoportrét je jazyk, který umožňuje transformovat emoce a osobní zkušenosti do smysluplných příběhů. Vytvoř silný koncept, hledej jedinečné venkovní lokality a kreativně využij přirozeného světla. Vše je k dispozici každému. Stačí záměr, a být připravená vnímat možnosti, které jsou kolem nás. Autoportrétem se můžeš vydat na cestu zkoumání svých nejhlubších myšlenek. Tento žánr ti dovoluje předstírat, být autentická, syrová a jemná. Autoportrét je způsob jak se vyjádřit autenticky a svým originálním způsobem. Stačí, pokud na sebe necháme působit inspiraci. Inspirace ale není něco naučeného, získaného. Není to věc kolem které můžeme projít a ani si nemusíme všimnout že existuje. Inspiraci nalezneme v šustění listí stromu, ve zvonu, který kdesi v dálce bije, nalezneme ji ve vití psů, ve vůni rozkvetlé louky, v kapkách deště, když tlučou na okenní římsu. Inspirace nemá žádný návod k použití. Inspirace má co do činění s cestou. A je na každém z nás, jaká ta cesta bude. Pokud jsi doposud nezjistila, která barva tě inspiruje, zastav se a nutně to prozkoumej. Potřebujeme vědět co se nám líbí, co nás dráždí a zneklidňuje a co nám naopak působí radost. Toto vnímání je zásadní pro vizuální vyjadřování a tvoření. Náš zájem o to co fotografujeme přímo souvisí s tím, co nás v životě zajímá. Jak vnímáme svět, co nás znepokojuje a trápí, co nás fascinuje, čím jsme doslova posedlé. To všechno se stává spletí toho co nakonec děláme, co fotografujeme. To všechno ožívá v našich obrazech. Čím více poznáváme samy sebe, tím více rozumíme tomu co nás inspiruje, co nás žene do akce. Pokud hudba, kterou jsem náhodně slyšela na ulici ovlivnila mou trajektorii, se tak po mě stává důležitou. Mám ji spojenou s pocitem a zážitkem. Ta hudba se stala spouštěčem dalšího dění. Vidím to jako příležitosti, které se mohou proměnit v obrazy.
Pokud ale od toho odvrátíme svou pozornost a nebudeme si všímat těchto impulzů, může se stát, že ze semínka nevyklíčí rostlinka a naše zahrada nebude vzkvétat. To jak žijeme a jaké máme zkušenosti, zklamání, nepříjemnosti nás formuje. Je pochopitelné, že si pro naši vlastní ochranu vytváříme zdi. Stavíme zdi, metaforické ošacení, které nás odděluje od toho, co nám může ublížit. A tak se zbavujeme toho, aby jsme dospěly k poznání a mohly využít i této energie k tvoření. Společnost ve které rosteme vyžaduje aby jsme neplakaly, že máme být silné a chladné. Postupně si častěji a častěji nedovolujeme projevovat své city a pláč. Neprozkoumáváme a nedovolujeme si jít dál, nesnažíme se pochopit i tuto část našeho bytí. A tak končíme jako většina, vznášíme se na hladině. Samozřejmě že to trochu zjednodušuji, ale v principu jde o to, že čím více jsme chráněny za svými zdmi, tím více se to zrcadlí do naší práce. Ta je nakonec bezpečně vystavěna se zdravým rozumem a daleko od jakékoliv hloubky. Takže pokud máte v úmyslu vytvářet hlubší a smysluplnější obrázky, musíte začít s potápěním se do svých vlastních hlubin. A to hned!
Metaforické zdi, které nás mají chránit v bezpečí ve skutečnosti plní nejenom funkci bezpečí, ale také nás dusí a brání nám lépe se poznávat. Musíme se těchto zdí zbavit, byť jen na krátkou chvíli, a vystoupit nahé ven. Dobře vím, že okolní svět ve kterém žijeme by asi nepřijal naší nahotu bez kritiky a úděsu. Ale alespoň si můžeme uvědomit jaké jsme pod oblečením, za tou zdí, kterou světu ukazujeme. Pokud se necháš vtáhnout do umění autoportrétu, tak velice rychle zjistíš, že autoportrét má hlubší roviny, které dokážou předávat emoce a prožitky. Dokážou poutavě sdělovat příběhy a reagovat na dění ve společnosti. Vystupuj autenticky a tak, že ti to lidé uvěří. Ztotožní se a budou ti rozumět. Povím ti ještě jak to s tím autoportrétem vlastně začalo.
Už v dávné historii lidstva někdy před více než 17ti tisíci let se autoportrét objevuje jako jedna z forem sebeprezentace. Evropští a Američtí výzkumníci se nedovedou domluvit, zda otisk ruky je či není rukou autora, tedy autoportrét. Ale mě se ta myšlenka líbí a tak jsem si ji vypůjčila. Otisk ruky v kamenné jeskyni v Lascaux lze do jisté míry považovat za autoportrét. (Za předpokladu, že ji otiskl a vytvořil sám majitel té ruky) Kdo ví, jak to bylo. 🙂
Nejvíce se však začaly vyvíjet autoportréty v renesanci. Jeden z důvodů proč tomu tak bylo je, že v té době lidstvo vylepšilo zrcadla a člověk se mohl lépe poznávat. Stále se ale objevoval názor který neuznával autorství a identitu jedince. Šlo o boží dílo. Na konci renesance přichází mladý umělec a doba baroka. Ten umělec byl Rembrandt. Můj velký vzor a studnice inspirací. Na jeho autoportrétech se objevilo něco, co do té doby nebylo. Vyjádřil emoce, pocity a náladu. Jeho autoportréty se stávají expresivní. Ve více než ve stovce děl můžeme cítit bolest, utrpení, napětí, neklid… U Rembrandta nejde jen o samotnou podobiznu, strohé zobrazení portrétovaného po dokonalé technické stránce, pomocí malby vyjadřuje i cosi více než jen vnější obal člověka. Tento subjektivní a hlubší pojem v umění byl posílen Goyou o 100 let později. Před Goyou si portrétovaný vybíral jak chce aby jeho portrét vypadal. Bylo to něco jako katalog nebo dnešní photoshop a v něm si vybírali daný styl zhotovení portrétu. Byly ale i výjimky jako právě Goya. Ten se nechal slyšet, že chce malovat to co vidí tak jak to je. Bez přikrašlování, bez pozlátka. A zde začíná přerod v portrétním umění a autoportrétu.
V moderní době jsou autoportréty více o samotném autorovi. Gustav Cloubert používal autoportrét jako autentickou sebereflexi a sebeprezentaci. Jeho dílo je plné emocí a podvědomích vlivů.
V roce 1839 byla vynalezena fotografie, která změnila dosavadní pohled na svět a na umění jako takové. Fotografie vyděsila hlavně malíře a umělci s obavou čekali svou záhubu. Jenže opak se stal pravdou. Fotografie osvobodila tvořivé duše od popisnosti světa. Fotografie osvobodila umělce kteří se mohli odpoutat od reality a dovolit si více snít. Autoportrét se stal jednou z forem sebevyjádření ve kterém umělec pracoval na vztahu se světem a sebou samým. Tuto představu nám pomůže posílit dílo Van Gogha a jeho autoportrétů. Ve fotografii se ale také objevil koncept autoportrétu mimo vlastní prožitky a zkušenosti. Začíná se objevovat autoportrét s kolektivní výpovědí. Taková díla reagují na společenské dění a autor je pouhý nositel myšlenky nikoliv podstatou díla. V tomto duchu tvořil své autoportréty Andy Warhol, anebo Cindy Sherman.
Takže v závislosti na autorovi může být autoportrét intimní nebo kolektivní, nebo se může soustředit na sdělení pocitů a emocí autora. Tyto nuance závisí od toho, jak to kdo vnímá. Na to není jasná odpověď. Je proto velmi důležité vědět, proč chceme dané dílo tvořit, proč se zrodil ten záměr a co tím chceme vyjádřit. I kdyby jen pro sebe. Když si vytvoříme jasný záměr a co chceme sdělit, můžeme se vrhnout na stavbu a skladbu samotného obrazu.
Představte si, že fotografie, videa, gify a animace jsou jenom forma. Druh sdělovacího vizuálního média, nikoliv samotný obsah, myšlenka. Tu ideu můžete vlít do jakékoliv formy a nechat upéct. Ale jen správný recept, poměr surovin a znalosti vašeho kuchyňského náčiní vám zaručí gastronomický zážitek vesmírných rozměrů. Jen tak vytvoříte fenomenální dílo.
Staňte se hlavní hrdinkou svého fotoaparátu a komunikujte na sociálních sítích osobytnějším způsobem. Zvu vás do kurzu: „KOUZLO AUTOPORTRÉTU”.
A pokud preferuješ služby hodné královny, nahlédni na mé stránky a vyber si jednu z mých VIP služeb, kde se ti o tvou svobodu ve vizuální identitě a prezentaci na sociálních sítích postarám. Protože velice dobře vím, jaké to je stát před fotoaparátem. Věř, že tě budu plně chápat a podpořím tě. Vycítím, kdy je čas uvolnit se anebo kdy si dát frťana na zahřátí 😀 A vždy se dílo povede, protože vždy udělám maximum co v danou chvíli dokážu.
Inspirováno literaturou:
The Essential-Cindy Sherman – Catherina Morris
Světla komora – Roland Barthes
La Luz de la Ventana – Danny Bittencourt
Do univerza technických obrazů – Vilém Flusser
O umění -Ladislav Hejdánek
Autorka: Katarína Brič