Většinu svého dětství a mládí jsem se necítila moc fajn.
Převažovala u mě nejistota, strach, smutek, křivda a lítost.
Sem tam probleskla radost a chvilkový pocit, že život má možná trochu smysl.
Dlouho jsem si myslela, že je to běžné a že to tak mají všichni.
Později jsem své pocity ještě upravovala léky, abych toho necítila tak moc.
Po náročném dětství a po třicítce jsem opravdu necítila skoro nic.
Měla jsem malé děti, rodiče, muže, byla zdravá a nevnímala téměř žádné pocity, hlavně jsem ale necítila sebe samu.
Jako bych byla emočně plochá, odpojená, život se děl, ale já ho doopravdy neprožívala.
Dlouho jsem tomu nerozuměla, jen mi bylo divné, že mám přece všechno a měla bych se cítit dobře.
Nelíbilo se mi to a kladla jsem to za vinu sama sobě.
Tehdy jsem ještě nevěděla, že neexistuje možnost, že je se mnou něco špatně. Ať už se cítím jakkoli.
Až těžká nemoc a další nádherně náročné dary mi před deseti lety otevřely oči a já se začala pomalu probouzet ze svého nevědomého sna…
Pocit – dar, o kterém nám neřekli
Tak schválně, jak se dneska cítíte?
Myslíte, že za chvilku se můžete cítit jinak?
Pocit je součástí našeho prožitku. Je to neustálý proud, který se mění.
Ať už říkáme pocitu emoce nebo jakkoli jinak, odjakživa slýcháme
o dobrých a špatných pocitech.
Naučili jsme se je kategorizovat, hodnotit a škálovat.
A samozřejmě ty hezké pocity mít logicky raději. Protože je nám s nimi na těle i na duši lépe a také pro okolí jsme přijatelnější, když jsme veselí a v pohodě. (I když to třeba jenom předstíráme.)
Špatné pocity se nám nelíbí, nemáme je rádi a nechceme je.
Proč se jich tedy raději nezbavit?
(Jestli máte nějaký zaručený recept, jak s nimi zatočit, sem s ním.)
Chvála pocitu
Pocity jsou naše, vaše, moje. Nikdo jiný je v danou chvíli necítí zcela stejně. Jsou unikátním znamením o úrovni našeho prožitku.
Pocit je náš božský vnitřní navigační systém.
Není to nepřítel, není osobní – poukazuje pouze na naše myšlení.
Možná toto slyšíte poprvé, zopakuji tedy ještě jednou:
Pocit nás informuje o tom, že jsme uvěřili nějaké myšlence.
Ano.
To znamená, že pokud se cítíme skvěle, daří se nám být spíše v přítomnosti, moc nepřemýšlíme a plujeme s proudem.
V čem je jiné, pokud se naopak necítíme dobře, máme například strach, cítíme pocity viny, křivdu nebo lítost?
Znamená to, že moc přemýšlíme, a navíc tomu, co nám jde právě hlavou, zcela věříme.
Pocit je tedy laskavý ukazatel a průvodce.
Napadá vás teď, že možná špatné pocity vlastně neexistují?
Zkusíte je teď mít o trošičku raději?
Život jako boj o lepší pocit
Všichni jsme se naučili pocity léčit, zpracovávat, opravovat, odsunovat, měnit, schovávat…
Spojujeme je s naší minulostí, s programy, co jsme vstřebali, s rodovými traumaty a vzorci.
Zvykli jsme si na to, že když se cítíme špatně, je S NÁMI něco v nepořádku. Chceme se cítit jinak.
Kéž by nám už v dětství řekli velké tajemství:
Každý nepříjemný pocit ukazuje na to, že TO není realita.
Že nám jde hlavou něco, čemu jsme uvěřili.
Že zaníceně a urputně vyprávíme své příběhy jako pravdu a přesvědčujeme o ní druhé.
Co když ale to, čemu léta věříme, není pravda?
Je to vlastně prosté:
Čím hůř se cítíme, tím více se nás cosi = pocit snaží upozornit na to, že se vzdalujeme sami od sebe.
Že jsme vypadli z proudu, že jsme opustili to, co je právě přítomno a co se právě děje.
Že jsme prostě moc V HLAVĚ.
Pocit nás informuje o kvalitě našeho přemýšlení.
A někdy se zintenzivňuje a my se cítíme hůře – abychom si toho prostě všimli.
Jak to tedy vyřešit?
Co s těmi nepříjemnými pocity dělat?
Budu moc ráda, když si odnesete hlavně toto:
Když se necítíte dobře, nemusíte to chtít změnit.
Nemusíte to řešit.
Stačí, když si všimnete.
Pro hlavu je to možná trochu zvláštní, protože jsme navyklí věci stále řešit.
Vy už nemusíte dělat nic.
Pocit totiž řešení nemá. Prostě se děje.
A když s tím, co se děje, nesouhlasíme, potom trpíme.
Naše myšlení je řeka, která stále teče.
Buď ji necháme téct, nebo budeme bránit tomu, aby tekla.
Nelibý pocit ukazuje, že jsme řeku zanesli nepořádkem a divíme se, proč neteče.
Je to totéž, jako když zahltíme sami sebe myšlenkovými příběhy, kterým jsme uvěřili.
Je to pro vás úleva? Nemuset řešit?
Pocity ani myšlenky řešení zkrátka nemají.
Když je všechno v pořádku
Prošla jsem v životě tolika náročnými situacemi a zkouškami, že jsem párkrát přemýšlela nad tím, jestli tohle byl opravdu můj plán a záměr.
Než jsem si sama zažila, jaké to je nechtít ve svém minulém ani současném životě nic změnit.
Že se vždy můžu vrátit do pocitu: že všechno je v pořádku.
Obvykle nám doma ani ve škole neřekli, že jsme v pořádku.
Ať se děje cokoli.
Že náš život je v pořádku, ať se děje cokoli.
Existuje totiž stálý a neměnný prostor, kde můžeme opakovaně zažívat pocity klidu a hluboké důvěry v sebe a život jako takový.
Z tohoto místa můžete vytvořit vše, co si jen chcete v tomto životě splnit.
Přestat o životě přemýšlet, začít ho žít se všemi pocity a vlnami, které přináší.
Zažívat úlevu a osvobození – převážně od vlastního myšlení.
Proměnit neúspěch a dřinu v úspěch a lehkost.
Uvidět dar ve všem, co se vám v životě děje.
Bude mi ctí vzít Vás sem do tohoto prostoru.
S láskou,
Helena Hrachová (Helenah)
Transformativní koučka, lektorka a moderátorka pořadu Na vlně
www.helenahrachova.cz
