Moje jméno je Šárka Hájková a pěkně vás vítám u textu, jehož cílem je ukázat trochu jiný pohled na to, jak dojít k úspěchu, jak budovat byznys, ukázat kousek svého světa a pozvat vás do něj. Jsem ráda efektivní, zároveň ovšem často vnímám potřebu osvětlit to, co říkám na příkladech, text je proto trochu delší. Členila jsem ho ovšem tak, že pasáže, které popisují mé zkušenosti, mou cestu, jsou psány kurzívou, a pokud je vynecháte, doba čtení se zkrátí a článek stále bude dávat smysl.
Má profesní cesta je pestrá – byla jsem lékárnicí, ředitelkou neziskovky, terapeutkou a aktuálně jsem byznys mentorkou. Jak šel čas, držela se mě jen jediná role, která stále platí – jsem nenapravitelný snílek. V průběhu své kariéry jsem mnohokrát slyšela věty jako „tohle nebude fungovat“, nebo „tohle ještě nikdo nedokázal“. Přiznám, že neexistuje způsob, jak spolehlivěji zajistit, že najdu motivaci a cestu dokázat to. Zároveň mi na mnoha místech naopak nikdo neřekl, jak se to dělá „správně“ a že je to „nemožné“, takže jsem to prostě vytvořila. Nasbírala jsem díky tomu mnoho zkušeností a je mi velkým potěšením je touto formou sdílet.
Znám mnoho lidí, jejichž touhou je změnit svět, udělat jej lepším místem pro sebe, své děti, své vnuky, mnoho lidí, kteří mají, či měli sny a na jejich realizaci stále nepřišel ten „správný čas“. Jsou zcela zaměstnáni svou prací, potřebou vydělávat peníze a ne jen neproduktivně snít. Zároveň také vidím, že pro mnoho lidí ten správný čas nikdy nepřijde a je to velká škoda, protože svět přichází o jejich unikátní dary.
Důvodů, proč to tak je, je celá řada a vydaly by na knihu. Hlavně ovšem z pohledu naší společnosti nestačí „chtít změnit svět“. Musíme vědět, jak to uděláme, mít konkrétní cíl, strategii, definovat si vizi a misi a další spoustu věcí, které vyžadují něco úplně jiného než snít. Těžká věc, úplně chápu, že si svůj sen „změnit svět“ většina lidí vezme do hrobu. Uvěří, že jsou moc malí, na jejich talent nikdo není zvědavý, že budou prospěšní, jen když budou tvořit hmatatelné hodnoty. A pak žijí předvídatelný život ve stylu škola, práce, rodina, důchod, smrt.
Taky jsem takový život měla v plánu, přiznám se bez mučení. Vysoká škola, svatba, dítě, po dvou letech návrat do lékárny, atestace a vlastní lékárna a pak ty domy a dovolené. Moc pěkný plán to byl. Porouchal se vlastně téměř na začátku. Narodila se mi dcera, která tu svou cestu na svět vzala ve velkém stylu a na památku si pořídila handicap. Nemusela jsem se nechat zastavit, mohla jsem to vyřešit mnoha způsoby, které by mi umožnily z plánu neuhnout, nakonec jsem ho ovšem na základě řady událostí prostě opustila. Tady by ten příběh mohl skončit. Mohla jsem být ženou v domácnosti a starat se o děti. Jenže já jsem chtěla změnit svět.
Psal se rok 2005, když jsem se rozhodla opustit úplně lékárnu a nabídnout sebe a své dary světu, ať už to obnáší cokoliv. A tady to začíná být opravdu zajímavé.
Co se ukázalo?
Když něco opravdu chceme a stojíme si za tím, když prokážeme, že to myslíme vážně, cesta se vytvoří. Proti tomu, co se obecně traduje, reálně velmi málo záleží na tom, jestli víme kam, jak a proč jdeme.
Ke mně v té době přišla nabídka stát se jednou ze zakladatelek neziskové organizace. S ohledem na postižení mé dcery to byla jasná volba. A s ohledem na to, že jsem byla profesně volná a zároveň jediná, kdo skutečně dokázal dělat v realitě kroky, postupně bylo jasné, že se stanu ředitelkou, ač mé zkušenosti z oblasti sociální, ekonomické, manažerské byly nulové. Prostě jsem se vše naučila cestou. Soudě podle toho, že když jsem organizaci v roce 2019 opouštěla, měla rozpočet 17 milionů, 33 zaměstnanců, 100 klientů a veliké prostory, dá se říci, že jsem se to naučila dobře. Kromě toho jsem odešla bohatší o mnoho zkušeností s realizací vize a věděla, co je třeba dělat, když se rozhodneme, že nepůjdeme klasickou cestou, že se prostě necháme vést vizí.
Vše, co vzniklo, vzniklo bez jakéhokoliv strategického plánu, vynechala jsem většinu toho, co je považováno za nezbytné. Stejným způsobem tvořím svůj byznys. Když jsem začínala podnikat, věděla jsem jediné – že mám mít větší dopad, mluvit k více lidem, měnit jejich pohled na sebe, na to, co je možné pro ně, pro svět. Jak se to naplní, co budu nakonec dělat, to jsem nevěděla, začala jsem logicky tím, co jsem celou dobu svého působení na pozici ředitelky rozvíjela – startovala jsem jako offline terapeutka. Tento plán nenarušilo dítě, přišel Covid, a kam to vedlo dál, je už teď zjevné.
Co je třeba k tomu, vybudovat svůj byznys okolo své vize?
Rozhodnutí
Bez rozhodnutí se nestane vůbec nic. A překvapivě tohle je důležitější než vědět, jakou konkrétní formu bude náš byznys mít.
Pustit kontrolu
Kontrola je potřeba racionální mysli. Pokud chceme tvořit něco, co jsme ještě netvořili, naše mysl bude mít tendenci jednak nás držet v bezpečí a jednak operovat na poli, které už zná. Pracuje v módu našich zkušeností a vzpomínek a realizace naší vize je něco, co v tomhle módu dostupné není. My v podstatě potřebujeme dovolit, aby nás vedlo něco úplně jiného než racionální mysl.
Nechat se vést
Racionální mysl je jen jedna část našeho systému, kterou máme k dispozici. Ta, které potřebujeme předat vedení, se jmenuje intuice. Intuici má každý, tedy i lidé, kteří fungují velmi racionálně. Je tady jen jeden háček – s intuicí je to jako se svalem. Když ho nepoužíváme, zakrní, zeslábne. Dobrá zpráva je, že podobně jako je možné vrátit sílu nepoužívanému svalu, dokážeme to i s intuicí.
Zkrotit autopilota
Autopilot je něco, co máme také všichni. V podstatě se jedná o podvědomý program, který funguje automaticky, a na základě kterého probíhá v našem životě mnoho činností. Autopilot nám umožňuje řídit auto, chodit, ovšem také díky němu reagujeme ve známých situacích stále stejným způsobem a divíme se, že tvoříme stále stejné výsledky. Pokud máme následovat svou intuici, potřebujeme být přítomní a vědomí si toho, co se děje a co od nás náš byznys a naše vize vyžadují, nedovolit autopilotovi řídit náš byznys.
Ochota být a dělat cokoliv, co je třeba
To, že máme vizi a jdeme za ní, znamená, že my, naše okolnosti, naše nastavení, náš způsob fungování zatím neumožňuje, abychom to, co chceme, měli. Vše, co umožňujeme, už máme. Je to jednoduché pravidlo. Dostat svou vizi do reality vyžaduje ochotu učit se a růst, dostat se do bodu, kdy naše nastavení realizaci vize umožňuje.
Ochota dělat „cokoliv“ obnáší i na první pohled naprosto nesouvisející akce. Kdysi jsme dlouhou dobu nemohli získat finance na rekonstrukci zbytku prostor pro stacionář. Psali jsme spoustu žádostí bez úspěchu. Pak nám jednoho letního rána zavolala žena z pražské nadace, že by potřebovali natočit canisterapii a žádná z organizací okolo není schopná do odpoledne zajistit psa pro tuto terapii vycvičeného, klienty a umožnit natáčení. My jsme to dokázali. Po skončení natáčení jsme je provedli prostory pro stacionář. Zeptali se, kolik nám chybí na dokončení rekonstrukce a druhý den volali, ať si napíšeme krátkou žádost, že nám nadace zbývajících 400 000 korun daruje. Canisterapeutický pes Čenda a naše ochota udělat cokoliv, co je v našich silách vedla k nečekanému výsledku.
Co je dobré vědět před cestou a stále si připomínat?
Vše, co neumožňuje realizaci, musí pryč
Tohle je klíčový bod, na kterém mnoho lidí ztroskotá. Pokud něco opravdu chceme, věci se dají do pohybu. My ovšem můžeme mít takové podmínky, které naplnění naší vize neumožňují. Pak v okamžiku, kdy začneme dělat kroky, může přijít něco, co se tváří jako pravý opak. Tady si příklad dovolím napsat bez kurzívy, je důležitý pro pochopení.
Kdysi jsem se rozhodla, že nejsem spokojená s tím, jak funguje náš tým. Nelíbily se mi intriky, pomluvy, atmosféra v týmu a chtěla jsem to jinak. Mé kolegyně v managementu nesdílely mé přesvědčení, že je to možné, jako tradičně jsem ovšem byla umíněná. To, co následovalo ve chvíli, kdy jsem dala najevo, že necouvnu, byl neuvěřitelný proces, v rámci kterého nás hladce opustila asi třetina týmu a stejně hladce, bez jakékoliv snahy, na jejich místa usedali lidé, kteří prostě šli kolem a přinesli životopis a na konci toho procesu jsme měli o tři kolegy více, než nás opustilo.
Tady jsem udělala chybu, na kterou bych ovšem chtěla upozornit. Ten proces vzbuzoval v mnoha lidech okolo nevoli a na chvíli mě ovládl strach, jestli to nebylo velké sousto. Proběhlo to díky tomu pomaleji, než by bylo dobré a celý proces se pak zopakoval ještě jednou s další částí týmu. Hodnoceno zpětně bych tomu šla mnohem víc naproti, bylo by to možná intenzivnější, nicméně kratší a nepřineslo by to mnoho problémů, které jsem musela řešit. I tohle je ovšem součást té zkušenosti.
Na konci všech procesů, které tento můj záměr spustil, jsme skutečně měli nadstandardně fungující tým plný nadšenců, takže mohu říci, že i v tomto platí, že cokoliv si umíme představit, je možné také zrealizovat.
Každý krok je důležitý
Mnoho lidí se nechá při realizaci svých vizí zastavit tím, že upínají svou pozornost na výsledek, a pokud nevidí tady a teď cestu, jak ho dosáhnout, čekají, až přijde ta správná příležitost. Je třeba si uvědomit, že i cesta za velkou vizí, začíná většinou úplně malými kroky. Málokdy přijde někdo, kdo nám dá peníze, či příležitost, které umožní zrealizovat rovnou celou vizi. Nadto to má velmi dobré důvody, proč to tak je. Každý krok nás něco učí a my se tak postupně posouváme do toho bodu, kde můžeme svou vizi naplnit a také ji ve své realitě udržet. Příběhy výherců loterií a soutěží, kteří za pár roků byli přesně tam, kde je zastihla výhra, dobře známe.
Pokud následujeme svou intuici a děláme kroky, celá vize přijde do reality jako „logické“ vyústění veškeré snahy. V naší organizaci jsme měli jako vizi otevření denního stacionáře. Začínali jsme s realizací v roce 2008. To byl rok, kdy byla finanční krize a získat investiční prostředky, bylo pro organizaci s minimální historií nereálné. My jsme proto postupně otevírali jiné služby, které nebyly součástí původního záměru a které aspoň částečně suplovaly absenci stacionáře. I díky tomu jsme se stali zavedeným poskytovatelem, pro kterého nebyl problém, kromě rekonstrukce prostor, také získat finance na provoz služby, což pro udržitelnost je nezbytné. I kdyby nám někdo dal v roce 2008 dar na rekonstrukci, měli bychom problém s udržitelností, nebylo by z čeho zaplatit lidi, bez kterých stacionář fungovat nemůže. Stacionář jsme otevřeli v roce 2011 jako naší čtvrtou službu, do té doby reálně proběhlo mnoho dalších věcí, bez kterých by fungovat tak hladce nemohl, měli jsme finance na provoz a opravdu nadstandardní vybavení.
Jít intuitivní cestou neznamená chaos a dělat si „co cítím“
Potkávám mnoho různých úhlů pohledu na intuitivní byznysovou strategii – ano JE to relevantní strategie. Jít intuitivní cestou není o chaosu, o tom, že nepoužíváme nástroje, které jsou v byznysu běžné, ani o tom, že děláme jen to, co „cítíme“, že chceme. Jít intuitivní cestou znamená vědět, kdy který nástroj, strategii použít. Vědět, kdy potřebujeme web, kdy potřebujeme konzultaci s někým, kdo nám pomůže zkrátit si cestu a především, děláme to, co vyžaduje náš byznys, ne to, do čeho se nám chce a v čem se cítíme komfortně.
Klíčová je spolupráce
Pokud máme velký sen, nedostaneme se k němu bez podpory a spolupráce s dalšími lidmi. Je běžné, že na začátku děláme všechno sami. Tak jak náš byznys roste, bude moudré, delegovat to, v čem nevynikáme, na někoho jiného. Být si vědomi svých silných a slabých stránek a podle toho postupovat při tvorbě týmu je nezbytné. Znát svou zónu génia, vědět, která část tvůrčího procesu je ta „naše parketa“ a zvát si ke spolupráci stejně geniální lidi, kteří zvládají tu svou, je zábavné, expanzivní a vždy jsem milovala brainstorming se svým týmem.
Někteří manažeři a byznysmeni mají tendenci obklopovat se lidmi, kteří jsou dobří, nicméně nedosahují jejich kvalit, umožňují jim vyčnívat, být nejlepší. Mou strategií vždy bylo obklopovat se těmi nejlepšími. Každý jsme v něčem geniální a můj génius není ohrožen genialitou někoho dalšího. Chce to jen mít dobře nastavenou sebehodnotu, pak je to opravdový motor pro váš byznys a to chcete.
Chyba neexistuje
Cesta za vizí není lineární. Lineární je způsob fungování racionální mysli, nikoliv kreativní proces, nikoliv realizace vize. My občas můžeme potřebovat k něčemu se vrátit, stejně jako občas přichází a dějí se věci, o kterých se nám ani nesnilo, že by mohly přijít, logika v nich minimálně na první pohled není. Naučila jsem se, že i kroky, které se nakonec ukáží jako slepá ulice, často přinesou poznání, bez kterého se nehneme někde dál na cestě a bez své „chyby“, bychom ho neměli. Neděláme chyby, objevujeme cesty, které vedou jinam, než jdeme a i na nich se učíme důležité věci.
Klady intuitivní cesty za vizí
Je to úžasné dobrodružství, jehož výsledek nás ohromí
Dovolit si nedržet se striktních plánů a jít cestou realizace kroků, které se ukazují jako ty potřebné na naší cestě, zcela jistě přinese příležitosti, které hlavou nevymyslíme. Příležitosti, které ještě ani netušíme, že existují, že je možné něco takového mít a žít. Jako značnou nevýhodu následování pevně daného záměru jsem vždy viděla to, že soustředění na jeden konkrétní žádaný výsledek, ke kterému směřujeme, nám neumožní vidět další příležitosti, které tady pro nás jsou. A vůbec nemluvím o tom, že dosáhnout konkrétního cíle v konkrétní čas vyžaduje značné množství kontroly, tlaku, stresu (když neplníme plán například) a výsledek je nejistý. Pokud dovolíme vizi, aby vedla naše kroky, na konci zpravidla máme jednak to, co jsme věděli, že chceme a jednak mnoho dalšího, o čem jsme netušili, že by mohlo existovat a výsledek je mnohem větší, než bychom si uměli představit a naplánovat.
Pokud bych se v roce 2008 zaměřila na realizaci denního stacionáře a držela se jí, možná by se to povedlo a možná ne, každopádně bychom se dostali pod tlak z důvodu nutnosti platit nájemné v prostoru určeném k rekonstrukci a chybějícím příjmům. Zprovoznění jiných služeb přineslo příjmy, nové klienty, budování pozice na trhu a v neposlední řadě příležitosti zcela nečekané. Díky tomuto přístupu jsme například byli první v ČR, kdo dovezl a začal poskytovat žádanou terapii nazvanou TheraSuit za zcela výjimečných podmínek. Počáteční vize, která zněla „Denní stacionář“ měla na konci podobu celkem 5 sociálních služeb poskytovaných v zařízení, jaké v našem kraji nemělo obdoby. Bez strategických plánů, bez všeho, co je prý nezbytné.
Dostáváme podporu viditelnou i neviditelnou
Chvíle, ve které se rozhodneme následovat volání své vize, je opravdovým bodem zlomu. Jak jsem psala na začátku, rozhodnutí je klíčové. Naše rozhodnutí uvádí do pohybu vše, co potřebujeme k úspěšnému naplnění vize a má zkušenost je taková, že přesně tam, kde je to nezbytné k dalšímu kroku, přichází lidi, peníze a vše další, co tento krok vyžaduje. Mnoho lidí se nepustí do realizace svých snů, protože nemá čas, protože musí vydělávat peníze. Končí pak v byznysu, ve kterém fungují jako zaměstnanci a čekají, až vydělají tolik peněz, aby si mohli začít plnit sny, aby mohli naplnit svou vizi.
Když se rozhodneme vystavět svůj byznys rovnou okolo vize, která nás volá, nemusíme na nic čekat. A neznamená to vzdát se zisku, naopak. Na každém kroku a v každé fázi existuje cesta, jak tvořit peníze a často to paradoxně funguje lépe, než když se zaměříme primárně na vydělávání peněz.
Pokud si máte odnést z celého článku jedinou větu, ať je to tato:
PENÍZE VE SKUTEČNOSTI NEJSOU TO, CO NÁS DĚLÍ OD NAŠICH SNŮ.
Vím, že to zní šíleně a před 15 lety bych si myslela, že si ze mě někdo dělá blázny, kdyby mi to řekl. Zkušenost z neziskovky, kde není budget na nic, mě naučila, že i bez peněz se dá vytvořit mnoho úžasných věcí, tak úžasných, že peníze do nich nakonec přijdou a často cestami, které nevymyslíme.
Stejnou zkušenost si aktuálně tvořím ve svém byznysu. Začala jsem od nuly a investovala vlastně hlavně do sebe, do svého vzdělání. V loňském roce jsem věděla, že se potřebuji ponořit hluboko do tvůrčího procesu a nebudu mít prostor pro tak intenzivní práci s klienty, jakou jsem dělala předtím, nebudu mít prostor na sítě, nebudu mít prostor prodávat. Přišlo mi pár nápadů, dala jsem jim formu a pak si pár prodejními příspěvky vydělala to, co jsem potřebovala na celý rok. Děkuji všem svým věrným klientkám, které mají rozhodně svůj podíl na tom, že mohu tvořit to, co tvořím.
Je to nejkratší cesta k úspěchu
Naše sny a touhy nemáme náhodou. Kromě nich máme totiž taky veškeré předpoklady naplnit je. Máme přesně takové dary, jaké potřebujeme, pokud jim umožníme se rozvinout, pokud je používáme a sdílíme. A nakonec máme také dar největší – svou intuici. Racionální mysl je fajn, reálně je to ovšem naše intuice, naše vnitřní vedení, které zná nejkratší cestu k úspěchu.
Intuitivní mysl je posvátný dar a racionální mysl věrný sluha. Vytvořili jsme společnost, která uctívá sluhu a zapomněla na svůj dar.
Tohle jsou úžasná slova neméně úžasného Alberta Einsteina. Neřekla bych to lépe. Géniové naší doby byli lidé s otevřenou myslí, kreativní, následovali své vnitřní vedení.
Jedinou jistotou je změna
Tady měl být oddíl ohledně přínosů a rizik toho, když ze své vize uděláme svůj byznys plán. A také stať o tom, pro koho to je cesta a pro koho ne. Tento článek je ovšem výsledkem kreativního procesu, na jehož konci vidím, že je to úplně zbytečné. Toho, pro koho to je, si totiž tato cesta zavolá. A když neslyší, nebo nereaguje, začne potkávat něco, čemu říkám „neodolatelné pozvánky k dobrodružství“. Tyto pozvánky se často maskují jako různé překážky v byznysu, okolnosti, které nás nutí začít uvažovat jinak.
Jak zjistíte, že je váš čas? Jak se to pozná? A co vytvoří, když nechceme čekat, až nás okolnosti ke změně donutí? Dá se tomu nějak předejít?
Pokud vás láká zjistit tohle a mnohem víc, srdečně vás zvu do výzvy, která si vybrala název Byznys je rodu mužského. Slibuji nové úhly pohledu, nové poznatky a samozřejmě vše s humorem a nadhledem.
K výzvě tudy: https://form.simpleshop.cz/ENP8/
Děkuji za váš čas a pozornost.
Šárka Hájková
Byznys mentorka pro ženy s vizí
P.S. Velmi děkuji všem ženám, které svým hlasováním umožnily vznik tohoto článku. Chtěla jsem se původně zapojit jen do ankety o týden se svým tématem, pokyn zapsat také článek, byl však nepřehlédnutelný a já tyto pokyny poslouchám. Věřím, že očekávání byla naplněna.
Více o mně na www.sarkahajkova.cz
